Patologie I

10. června 2011 v 18:51 | lida.andel |  lékařství

Veterinární patologie

Veterinární patolog je zvěrolékař, který se specializuje na diagnostiku nemocí podle vyšetření zvířecích tkání a tělních tekutin. Stejně jako lékařská patologie se veterinární patologie rozděluje do dvou větví, anatomické a klinické patologie. Veterinární patologové se významně podílí na procesu vývoje léků.

Fytopatologie

Fytopatologie (patologie rostlin) je vědecké studium chorob rostlin způsobených patogeny (infekčními chorobami) a podmínkami životního prostředí (fyzikálními faktory). Mezi organismy, které způsobují infekční choroby, patří houby, oomycety, bakterie, viry, viroidy, organismy podobné virům, fytoplasmy, prvoci, hlístice a parazitické rostliny. Nepatří sem hmyz, roztoči, obratlovci a další škůdci, kteří rostliny poškozují konzumací rostlinných těl. Patologie rostlin zahrnuje také studium identifikace, etiologie, cyklu nemoci, ekonomických dopadů, epidemiologie, způsobu, jakým choroby rostlin ovlivňují člověka a zvířata, genetika patosystémů a management rostlinných chorob.
Fytopatologie je hlavní vědou v ochraně rostlin.
Příbuznými obory jsou virologie, mykologie, bakteriologie, mikrobiologie, šlechtění rostlin, genetika, fyziologie a další.
Přidat komentář
 

Patologie

10. června 2011 v 18:51 | lida.andel |  lékařství

Patologie

Patologie je věda zabývající se studiem a diagnostikou nemocí, chorob a abnormálních reakcí organizmu pomocí vyšetření orgánů, tkání, buněk, tělních tekutin a celých těl. Tento termín zahrnuje také obecnou patologii, která se zabývá studiem chorobných procesů.
Podle objektu studia ji dělíme na klasickou (v lékařství dnes spíše patologickou anatomii a molekulární biologii) patologii, psychopatologii, veterinární patologii a fytopatologii.
Lékařská patologie se dělí na dvě hlavní větve, anatomickou patologii a klinickou patologii.

Historie

Historie experimentální i lékařské patologie začíná s nejranějším využitím vědeckých metod v lékařství na Blízkém východě během zlatého věku islámu a v západní Evropě během italské renesance. Prvním lékařem, o kterém je známo, že provedl posmrtnou pitvu, byl arabský lékař Avenzoar (1091-1161). Rudolf Virchow (1821-1902) je všeobecně považován za otce mikroskopické patologie. Většina raných patologů se zabývala také lékařstvím a chirurgií.

Obecná patologie

Obecná patologie, také nazývaná experimentální nebo teoretická patologie, je obsáhlý a komplexní vědní obor, který si klade za úkol porozumět mechanismům poškození buněk a tkání a způsobům, jakým tělo reaguje na poškození a napravuje ho. Oblasti studia zahrnují přizpůsobení se poškození, nekrózy, záněty, hojení zranění a nádorová onemocnění. Tvoří základ patologie, využití znalostí k diagnóze lidských a zvířecích nemocí.
Název "obecná patologie" se používá také jako označení pro současné vykonávání jak anatomické, tak klinické patologie.

Patologie jako lékařský obor

Patologové jsou lékaři, kteří diagnostikují a popisují nemoci žijících pacientů pomocí biopsie a vyšetření tělních tekutin. Valnou většinu diagnóz rakoviny potvrzují patologové. Mohou také provádět pitvy k určení příčiny smrti. Patologie je jeden z hlavních oborů lékařského vzdělání a mnoho patologů také vyučuje na lékařských fakultách. I když lékařská praxe patologie vychází z tradic patologická fyziologie, většina moderních patologů se vlastním výzkumem nezabývá.
Patologie je jedinečná lékařská specializace, protože patolog obvykle nevidí přímo pacienta, ale funguje spíše jako poradce ostatních lékařů (mezi patology nazývaných často "kliničtí lékaři").

Anatomická patologie

Anatomická patologie je lékařský obor zabývající se diagnózou nemocí založenou na makroskopickém, mikroskopickém a molekulárním vyšetření orgánů, tkání a celých těl. Anatomický patolog komunikuje s lékařem, s pacienty se obvykle nesetkává.
Anatomická patologie se dále dělí na podobory, mezi nejdůležitější patří chirurgická patologie, cytopatologie a soudní patologie.
Anatomická patologie je jedna ze dvou větví patologie (druhou je klinická patologie zabývající se diagnózou nemocí podle laboratorní analýzy tělních tekutin). Patologové se často zabývají jak anatomickou, tak klinickou patologií, souhrnně nazývanými obecná patologie. Podobný obor existuje i v veterinární patologii.

Klinická patologie

Klinická patologie je obor zabývající se diagnózou nemocí založenou na laboratorní analýze tělních tekutin jako je krev nebo moč, přičemž využívá nástrojů chemie, mikrobiologie, hematologie a molekulární patologie. Kliničtí patologové úzce spolupracují s medicínskými laboratořemi, které provádí většinu vyšetření a vystavují většinu laboratorních zpráv.
Klinická patologie se dělí na podobory, mezi nejdůležitější patří klinická chemie, klinická hematologie/krevní banky a klinická mikrobiologie.
Klinická patologie je jedna ze dvou větví patologie (druhou je anatomická patologie). Patologové se často zabývají jak anatomickou, tak klinickou patologií, souhrnně nazývanými obecná patologie. Podobný obor existuje i ve veterinární patologii.
Přidat komentář

Lékařská genetika

10. června 2011 v 18:47 | lida.andel
Lékařská genetika
Lékařská genetika je odvětví lékařské vědy, které se zabývá lidským genomem a jeho poruchami, a to s ohledem na jejich lékařské důsledky, to jest vrozené či dědičné vady a choroby.
Genom a dědičné poruchy
Lidský genom je obsáhlý soubor informací, jimiž se řídí jednak syntéza bílkovin, nukleových kyselin a dalších látek, jednak vlastní činnost různých genů. Tento soubor vzniká při početí jako kombinace genomů obou rodičů a pak se při každém dělení buňky kopíruje, čímž mohou vznikat další chyby. Poruchy této informace mohou způsobovat různé dědičné vady, choroby i náchylnost k určitým onemocněním.
Lékařská genetika
Dědičné choroby vznikají z chybné informace, která je uložena v každé buňce těla, takže se nedají v běžném smyslu vyléčit. Dají se však diagnostikovat a jejich projevy do jisté míry mírnit. Například u dědičných chorob metabolismu lze pacientovi dodávat chybějící enzym nebo vhodnou dietou omezovat následky poruchy. Z genetické analýzy lze také předvídat pravděpodobnost výskytu jistých onemocnění.
Přidat komentář

Epidemiologie II

10. června 2011 v 18:45 | lida.andel |  lékařství
Využití v praxi
Epidemiologové ve své práci používají širokou škálu studií - od pozorování až po řízené experimenty. Jejich činnost je charakterizována jako deskriptivní, analytická (klade si za cíl podrobněji zkoumat známá fakta nebo předpokládané vazby) a experimentální. Epidemiologické studie se zaměřují, pokud je to možné, na objektivní posuzování dopadu vnějších vlivů (pití alkoholu, kouření), biologických činitelů, stresu nebo chemikálií na nemocnost a úmrtnost. Rozpoznávání příčinných vztahů mezi těmito vlivy a jejich důsledky je důležitou náplní epidemiologické praxe.
Přidat komentář

Epidemiologie I

10. června 2011 v 18:44 | lida.andel
Historie
Za zakladatele epidemiologie je někdy považován řecký lékař Hippokratés. Je to vůbec první vědec, o němž se ví, že zkoumal vztahy mezi výskytem nemocí a vlivem prostředí. Zavedl termíny endemický (pro nemoci, které se obvykle vyskytují v určitém prostředí) a epidemický (pro nemoci vyskytující se výhradně v určité době).
Na vznik nemoci bylo zpočátku nahlíženo jako na trest za přílišné bohatství. Tento názor se objevil v dílech filozofů Platóna a Rousseaua a společenského kritika Jonathana Swifta.
Muslimští lékaři ve středověku objevili způsoby přenášení infekčních chorob. O nejvýznamnější objevy se zasloužil perský lékař Avicenna, často označovaný za "otce moderní medicíny", který ve svém díle Kánon medicíny popsal způsob přenosu tuberkulózy a pohlavních nemocí, stejně tak jako šíření chorob prostřednictvím vody a půdy. Jako první také zavedl karanténní opatření na ochranu před šířícími se nemocemi, metodu analýzy rizikových faktorů, a teorii, podle níž je možné u každé choroby rozpoznat specifické symptomy.
Když se ve 14. století dostala epidemie dýmějového moru na Pyrenejský poloostrov, lékař Ibn Khatima vyslovil domněnku o tom, že nakažlivé choroby jsou způsobeny drobnými organismy, které při kontaktu s lidským tělem způsobují propuknutí nemoci. Další z arabských lékařů, Ibn al-Khatib (1313-1374) napsal pojednání O Moru, v němž popsal, jak se infekční nemoci přenášejí tělesným kontaktem, zejména pak užíváním společného "oděvu, nádob a náušnic".
V polovině 16. století přednesl známý italský lékař Girolamo Fracastoro teorii o tom, že nemoci jsou způsobeny velice malými, okem nepozorovatelnými živými částicemi. Obecně se mělo za to, že se tyto částice šíří vzduchem, rychle se množí a dají se zničit ohněm. Touto teorií Fracastoro popřel Galénovo učení o miasmě (jedovatém plynu, který se nachází v nemocných lidech). Roku 1543 Fracastoro napsal knihu De contagione et contagiosis morbis. Ve své době byl prvním vědcem, který kladl důraz na osobní hygienu a čistotu prostředí. Jeho teorie však mohla být prokázána až s vynálezem mikroskopu, který poprvé sestavil Anton van Leeuwenhoek v roce 1675.
Roku 1662 publikoval amatérský vědec John Graunt (1620-18.4.1674) (povoláním obchodník s šicími potřebami) v útlé brožuře Přirozená a politická pozorování … založená na seznamech zemřelých. Pro svou analýzu použil londýnské seznamy datované před vypuknutím Velkého moru. Na jejich základě sestavil jednu z prvních statistik úmrtnosti a zprostředkoval přehled vývoje známých i nově vzniklých nemocí. Jeho statistické údaje podpořily velké množství teorií a naopak vyvrátily některé fámy. Tato práce mu (kupci) vynesla členství v Royal Society. Dnes tohoto amatérského vědce považujeme za zakladatele demografie a spoluzakladatele statistiky.
Doktor John Snow se proslavil zastavením postupující epidemie cholery v londýnské čtvrti Soho v roce 1854. Jako zdroj nákazy určil obecní čerpadlo vody na Broad Street a včasným odstraněním infikované kliky zamezil dalšímu šíření nemoci. (Je však otázkou, jestli v té době už nebyla nemoc na ústupu.) Tato událost sehrála důležitou roli v dějinách ochrany veřejného zdraví a je považována za vznik epidemiologie jako vědy.
Dalším průkopníkem v tomto oboru byl dánský lékař P. A. Schleisner, který se na islandských Vestmannských ostrovech zabýval roku 1849 možnostmi prevence infekčního tetanu u novorozenců. Neméně důležitý byl přínos maďarského lékaře Ignaze Semmelweise, který zavedením dezinfekčních opatření v vídeňské nemocnici dramaticky snížil dětskou úmrtnost. Jeho práce byla zveřejněna v roce 1850, avšak dezinfekce mezi lékaři vzbudila takovou kritiku, že její používání nebylo povoleno. Běžně rozšířenou se stala až poté, co britský lékař Joseph Lister, inspirovaný prací Louise Pasteura, v roce 1865 "objevil" antiseptika.
Od počátku 20. století se v epidemiologii začaly uplatňovat matematické postupy, prosazované zejména Ronaldem Rossem, Andersonem Grayem McKendrickem a dalšími.
Dalším průlomovým okamžikem bylo roku 1954 uveřejnění výsledků statistické studie British Doctors, vedené lékaři Richardem Dollem a Austinem Bradfordem Hillem, které potvrdilo podezření, že tabák má přímý vliv na rakovinu plic.
Přidat komentář

Epidemiologie

10. června 2011 v 18:44 | lida.andel |  lékařství
Epidemiologie
Epidemiologie je lékařské odvětví zabývající se studiem faktorů ovlivňujících zdraví a nemocnost obyvatelstva a slouží také jako poklad k opodstatnění lékařských zásahů, provedených v zájmu veřejného zdravotnictví a preventivního lékařství. Epidemiologie je považována za základ metodologie výzkumu ve zdravotnictví a je vysoce ceněna v medicíně založené na důkazech, protože pomáhá rozpoznat rizikové faktory pro přenos nemocí a určuje optimální postup jejich léčby v klinické praxi.
Práce epidemiologů, zabývajících se ať už přenosnými nebo nepřenosnými chorobami, v sobě zahrnuje zkoumání vzniku nemoci, výběr vhodné studie, sběr a analýzu dat s ohledem na vývoj statistických modelů, sestavení hypotézy a sepsání závěrů do článku uveřejněném v odborném časopise. Epidemiologové však musí vycházet i z dalších vědeckých odvětví. Poznatky z biologie jsou potřeba k pochopení působení nemocí, zatímco společenské vědy jako sociologie a filozofie pomáhají vyhodnotit bezprostřední i méně aktuální rizikové faktory.
Epidemiologie se dělí se na epidemiologii obecnou, zabývající se metodologií práce a obecnými epidemiologickými zákonitostmi, a speciální epidemiologii konkrétních nemocí.
Dále se ještě rozlišuje klinická epidemiologie, která se zabývá konkrétní klinickou aplikací poznatků obou předchozích a posuzováním výstupů klinických testů.
Etymologie
Původ slova epidemiologie je odvozen z řeckých slov epi (nad, mezi) a démos (lid) a logos (slovo, věda, studium) a může být volně přeložen jako "studium toho, co je nad lidmi". Termín sám o sobě naznačuje, že se jedná o jev spojený pouze s lidmi. Ve skutečnosti se ale používá i ve spojitosti se zvířecími společenstvy (ve veterinární epidemiologii - existuje však i termín epizootologie) a rostlinnými populacemi (botanická epidemiologie).
Přidat komentář

Hygiena

10. června 2011 v 18:43 | lida.andel |  lékařství
Hygiena
Hygiena je dodržování zásad pro uchování zdraví. V původní terminologii se jednalo o obor zabývající se všemi faktory ovlivňujícími tělesné zdraví i duševní pohodu člověka; současné pojetí může toliko synonymem pro udržování čistoty.
  • Z hlediska osobního se hygiena zabývá kvalitou vody a ostatních nápojů, potravin a stravování, oblečení, práce a tělesná námaha vůbec, spánek, čistota těla, užívání tabáku, narkotik atd. a duševní zdraví.
  • Z hlediska veřejného se okruh zájmů oboru týká klimatických podmínek, půdy, charakteru stavebních materiálů a uspořádání obydlí, topení, větrání, odstraňování odpadů, lékařských znalostí o výskytu a prevenci chorob až po pohřbívání zemřelých (v tom se dotýká dalšího oboru, kterým je epidemiologie).
Za vnější znaky dobré hygieny je obvykle pokládána absence viditelné špíny (včetně prachu a skvrn na šatech) a zápachu. Od doby rozvoje mikrobiální teorie nemocí se termín hygiena používá pro jakoukoli činnost nebo opatření vedoucí k úplnému nebo částečnému omezení škodlivého působení mikrobů (baktérií, hub, virů atd.).
Dobrá hygiena pomáhá zdraví, kráse, pohodlí i sociálnímu styku. Přímo podporuje prevenci a izolování nemocí. (Tedy jste-li zdravý, dobrá hygiena vám pomůže vyhnout se nemoci a jste-li nemocen, dobrá hygiena může redukovat rozšiřování nákazy od vás na druhé.) Na druhou stranu přehnaná hygiena může vést ke snížení přirozené odolnosti a obranyschopnosti a ke zhoršení zdravotního stavu.
Mytí je nejčastější příklad hygienického chování a obvykle se provádí vodou a mýdlem nebo saponátem pomáhajícím odstranit mastnotu a narušit nečistotu aby mohla být umyta.
Hygienické zásady - časté mytí rukou nebo použití převařené (a tím sterilizované) vody v medicíně - mělo a dodnes má velký vliv na redukci šíření nemocí.
Hygiena v řecké mytologii
Hygiena je pojmenována podle bohyně zdraví, kterou byla podle řecké mytologie Hygieia, uctívaná spolu s Asklepiem v Epidauru na Peloponésu. Je znázorňována v podobě sličné ženy. Jejím symbolem je had pijící z misky, kterou bohyně drží v ruce.
Hygiena obecná
Zkoumá zákonitosti vztahů mezi člověkem a prostředím.
Hygiena komunikální
Sleduje životní podmínky a jejich vliv na zdraví člověka.
Hygiena práce
Zaměřuje se na vliv pracovních podmínek na zdraví člověka.
Hygienická výživa
Zkoumá působení výživy na zdraví, racionalizaci výživy a zdravotní nezávadnost potravin. Hygiena má řadu dalších disciplín (hygiena osobní, sociální, vojenská). Hygiena duševní (mentální), systém pravidel a návodů k udržení, prohloubení nebo obnovení duševního zdraví a rovnováhy.
Hygienická stanice
Obor zabývající se vlivem životních a pracovních podmínek na zdraví člověka a lidských společenství, zkoumá účinky jednotlivých složek životního i pracovního prostředí. Vypracovává vědecky podložené zásady pro život a práci člověka, které omezují rizika poškození zdraví faktory zevního prostředí. Zabraňuje šíření nemocí.
Přidat komentář

Neurologie

10. června 2011 v 18:42 | lida.andel |  lékařství
Neurologie
Neurologie (z řeckého νεῦρον, neuron, "nervy" a -λογία, -logie, "-věda) je lékařský obor zabývající se problémy nervové soustavy. Zabývá se diagnostikovou a léčbou všech problému centrální, periferní a autonomní nervové soustavy. Lékař tohoto oboru se nazývá neurolog/neuroložka. Neurologie velmi úzce souvisí s psychiatrií, interním lékařstvím, ale i s pediatríí. Dětská neurologie je, kvůli řešení specifických problémů, samostatným lékařským oborem. Další samostatnou část tvoří neurochirurgie, která řeší neurologické problémy chirurgickou cestou. Mezi nejčastější neurologická onemocnění patří migrény, poškození nervosvalového přenosu, postižení CNS, epilepsie, kromě těchto a dalších problémů se neurologové zabývají studiem a léčbou onemocnění jako je Parkinsonova choroba, roztroušená skleróza, mrtvice, ale i nádory centrálního a periferního nervového systému.
Kvalifikace
Po úspěšném složení maturitní zkoušky je v České republice podmínkou pro získání způsobilosti v oboru neurologie absolvování základního interního kmene (24 měsíců), specializovaného výcviku (36 měsíců) a úspěšné složení atestační zkoušky. Minimální doba studia je tedy 5 let, naprostá většina vysokých škol však uvádí délku studia 6 let.
V USA a Kanadě jsou neurologové lékaři, kteří odmaturovali na zdravotnické škole a poté absolvovali 10-12 let vysokoškolského vzdělání a praxe v oboru. Toto vzdělávání zahrnuje 4leté studium na vysoké škole, další 4 roky tzv. medicínského stupně a 3-4 roky praxe v nemocnici. Praxe je první rok na oddělení vnitřního lékařství a další 2-3 roky na oddělení neurologie.
Vyšetření
Neurologické vyšetření se provádí při akutní změně zdravotního stavu nebo na doporučení jiného lékaře. Aby lékař mohl diagnózu správně určit a dále pacienta optimálně léčit, musí se nejprve seznámit s osobním, rodinným a sociálním zázemím léčeného. Z těchto informací sepíše anamnézu a následuje samotné vyšetření. Neurologické vyšetření není ani bolestivé, ani nepříjemné a zabere většinou 15-25 minut. Mezi běžné části vyšetření patří: zjištění stavu vědomí, vyšetření hlavových nervů, krku, končetin, chůze a stání.
Stav vědomí většinou doktor zjistí již při samotném rozhovoru s pacientem. Tento krok většinou pacient ani nezaznamená.
Vyšetření hlavových nervů je soubor 12 jednoduchých úkonů (protože hlavových nervů je 12), při kterých lékař zjišťuje, zda není jeden nebo více z nich poškozen. Např. dávivý reflex je testován pomocí přiložení štětičky na konec měkkého patra, funkce okohybného nervu se zjišťuje tak, že lékař vyzve pacienta, aby sledoval jeho prst, atd.
Vyšetření reflexů na končetinách se provádí pomocí neurologického kladívka, lékař poklepává na určitá místa končetin a sleduje mimovolné pohyby končetin, které jsou způsobené reakcí svalů. Citlivost na končetinách se opět zjišťuje pomocí štětičky.
Posledním z řady běžných vyšetření je vyšetření chůze a stání, nejprve lékař hodnotí stav pacienta v klidu ve stoje, sleduje přitom hlavně souměrnost stání. Potom je hodnocena chůze pacienta.
Slavní neurologové
Alois Alzheimer - slavný německý psychiatr a neuropatolog, jako první popsal příznaky nemoci známe jako Alzheimerova nemoc
Alfons Maria Jakob - německý neurolog, který společně s neuropatologem Hansem Gerhardem Creutzfeldtem popsal Creutzfeldt-Jakobovu nemoc
Oliver Sacks - americký neurolog, známý tím, že vydal několik knížek, kde popsal případy svých pacientů
Vladimir Michailovič Bechtěrev - ruský neurofyziolog, popsal kostnatění páteře, tzv. Bechtěrevovu nemoc a všiml si role hipokampu na paměť člověka
Joseph Babinski - francouzský neurolog, polského původu, popsal Babinského reflex, který je normální u dětí do 2 let
Arnold Pick - český rodák německého původu, psychiatr a neurolog, popsal vzácné onemocnění známé jako Pickova nemoc
Ivan Petrovič Pavlov - ruský lékař, zabýval se studiem reflexů, své poznatky shrnul ve sborníku "Podmíněné reflexy"
Josef Pelnář - jeden z nejvýznamnějších českých neurologů, zakladatel československé neurologie
Korbinian Brodmann - německý neurolog, zpracoval mapu kůry lidského mozku do 52 částí
Přidat komentář

Dermatologie III

10. června 2011 v 18:41 | lida.andel |  lékařství
Přidat komentář

Dermatologie II

10. června 2011 v 18:41 | lida.andel |  lékařství
Dermatologická onemocnění
Počet komentářů: 1

Kam dál